První doklady přítomnosti člověka na zdejším katastru je možno spojovat s příchodem prvních zemědělců na naše území na přelomu 6. a 5. tisíciletí př. Kr. (neolit – mladší doba kamenná). V roce 2002 byly v trasách výkopu pro kabely v ulici K Prelátům zachyceny sídlištní objekty kultury s lineární keramikou (sloupové jámy, sídlištní jámy i větší hliníky – jámy na těžbu hlíny). Sídliště bylo položeno na příhodné nízké terase v meandru potoční nivy Kopaninského potoka. Hlavním způsobem obživy bylo žárové (vypalování lesa) zemědělství doplněné lovem a sběrem. Vesnice obývalo 100 až 200 osob žijících v typických „dlouhých domech“ s dřevěnou konstrukcí a pletenými stěnami omazanými hlínou.
Další (o 2500 let mladší) pravěké nálezy z Přední Kopaniny pocházejí ze závěru pozdní doby kamenné – eneolitu (doba měděná). Při stavbě silnice obcházející obec jihovýchodním směrem nalezl ve 2. polovině 19. století Ludvík Šnajdr na výšině poblíž sochy sv. Václava kostrový hrob kultury zvoncovitých pohárů, obsahující hrnek s uchem, jenž je dnes uložen ve sbírce kláštera premonstrátů na Strahově. Lid této kultury žil na rozsáhlém území od severozápadní Afriky, přes západní Evropu, britské ostrovy až po Malopolsko a Karpatskou kotlinu.
Nejmladší pravěké osídlení pochází z přelomu starší a mladší doby železné (nejspíše mezi 460–380 př. Kr.) a bylo zachyceno v bezprostředním okolí příjezdové komunikace k dálnici na západním okraji obce.
Přední Kopanina vstupuje do psané historie
Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1285, kdy 1. dubna prodává konvent benediktinského ženského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě vinici pod horou Petřínem klášteru v Plasích (cisterciácký klášter severně od Plzně) a to za 35 hřiven čistého stříbra (jedna hřivna cca 250 g). Tato cena představovala v této době poměrně velkou sumu peněz, což svědčilo o významu celé transakce, u které byl jedním z mnoha svědků i první jménem známý obyvatel Přední Kopaniny „Budislaus de Copani“ (Budislav z Kopaniny). Na počátku 14. století bylo možno za tuto sumu koupit například devět koní nebo 38 krav (dále např. 93 prasat, tři sudy rakouského či 17 sudů domácího vína). Výdělky tehdejších pracovníků se v této době pohybovaly od pěti grošů (tesař nádeník) až po 18 grošů (tesařský mistr) za týden práce (z jedné hřivny se razilo cca 60 grošů). Kde konkrétně žil zmiňovaný Budislav bohužel nevíme, ale spolehlivě víme, že obec nesla jméno Kopanina.
Přestože první písemná zmínka pochází až z roku 1285, je zcela zřejmé, že zdejší osídlení musí sahat bezpochyby před polovinu 12. století. Centrem osady byla rotunda s kurií – zemědělským panským dvorem, přičemž intenzivní doklady osídlení tvořené hlinitými vrstvami s úlomky opukových kamenů a raně středověkou keramikou 12. století pocházejí z bezprostřední blízkosti rotundy sv. Maří Magdaleny, kaple sv. Ludmily a Marty a kolumbária. Poloha opevněného sídla i jeho konkrétní podoba nám bohužel není známa. Nejpravděpodobněji se nacházelo v jižním či jihovýchodním sousedství románské rotundy, tedy v prostoru centrální části pozdně středověké obce, kterou je možno lokalizovat do místa rozparcelovaného hospodářského dvora v okolí dnešního Hokešova náměstí.
Opevněné sídlo – Kopaninská tvrz
Podle ústní tradice a starší literatury je na místo jezuitského dvora lokalizována zaniklá kopaninská tvrz. Čtvercový půdorys je jediným urbanisticky uceleným útvarem vsi a jeho pravidelná dispozice odkazuje na jeho možný fortifikační charakter. Dvůr mohl být založen již v průběhu 13. století v těsném sousedství románské rotundy a dosud nelokalizovaného feudálního panského sídla z 12. století. Stavbu dvora dokončil až jezuitský řád, který se ke zdejšímu majetku dostal po konfiskacích v roce 1572. K nejvýznamnějším částem dvora dodnes nepochybně patří barokní brána s jezuitským znakem.
Přední Kopanina ve středověku a jezuité na Přední Kopanině
V období před husitskými válkami vlastnila jednu část obce kapitula sv. Víta a druhá část se nacházela v soukromých rukách. V letech 1363 až 1372 tak patřila například Janovi ze Smilovic a z Kopaniny, následně v letech 1386–1392 Závišovi z Míkovic a Kopaniny a od roku 1392 do roku 1406 Václavu Šraňkovi. Po něm v roce 1406 zdejší ves převzal jeho syn Mikuláš, ale již o dva roky později je v držení Jindřicha ze Ziegelheimu. Ten v roce 1408 Kopaninu prodal i s tvrzí staroměstskému měšťanovi Albertu Chotkovi. Tato zmínka je též prvním písemným údajem, dokládajícím existenci opevněného sídla v této vesnici.
Poplužní dvůr i s tvrzí náležel v průběhu 16. století klášteru sv. Kateřiny na Novém Městě a byl takto zapsán v roce 1543 do Desek zemských (dvůr i tvrz jsou uváděny jako opuštěné). Následně v roce 1566 prodává převor kláštera sv. Tomáše na Malé Straně a sv. Kateřiny zdejší poplužní dvůr i pustou tvrz úředníkovi Desek zemských Izaiášovi Velíkovi ze Šonova. Ten také v tomtéž roce kupuje od kapituly sv. Víta za 180 kop grošů a sedm kop ročního úroku další zdejší pozemky a vzápětí začal stavět nový dvůr. Nově zbudovaný kopaninský dvůr mu byl císařským dekretem v roce 1572 konfiskován a ještě téhož roku Maxmiliánem II. darován i s kostelem sv. Maří Magdaleny jezuitské koleji u sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Kopaninský dvůr se tak stal vůbec prvním majetkem jezuitů na našem území zapsaným do Desek zemských. Jezuité však v Přední Kopanině získali i další majetek náležející původně pražské kapitule a potom augustiniánskému klášteru u sv. Tomáše. Byly to pozemky, které od něj koupili šest let před získáním samotného dvora, čímž jednoznačně deklarovali zájem o zakoupení pozemků ve zdejší lokalitě. Jednalo se o pole a porosty sahající až k cestě řečené Juliána.
Po třicetileté válce zmiňuje Berní rula v Přední Kopanině pouze čtyři sedláky a dvě stavení pustá (jedno selské a jedno zahradnické). V Tereziánském katastru (o přibližně 100 let mladším) je uváděno v jezuitské části, která náležela k tuchoměřickému panství, devět hospodářů a jeden mlynář s vlastním mlýnem. Ve druhé části vsi patřící kapitule sv. Víta a příslušné ke chrášťanskému panství jsou zmiňováni tři hospodáři. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla Přední Kopanina převedena do majetku pražského novoměstského konviktu.